Business všude. I v partnerství?

Zamilování s sebou přináší spoustu nové radosti. V mém případě se zamilovanost projevovala tím, že jsem nemohla prvních 13 dní spát. Byla jsem šíleně nabitá energií, měla jsem dvoufázové běžecké tréninky denně, abych svoji energii ventilovala a nevybouchla jsem jako papiňák, který byl špatně utažený. 

Věděla jsem, že nemohu Ondřeje (tehdy mého nového přítele, nyní současného) vyplašit. Nejradši bych to ale udělala! Lítala s ním po skalách od ráno do rána. Všechno objevovala. Prošla s ním všechny uličky Prahy, užívala si jeho mazlení teplých dlaní, bláznivě zpívala všechny písničky, které kdy kdo složil o lásce. Takovou dávku upřímné radosti jsem v sobě měla. 

Jako malé dítě, které žije ze své přirozeně nikdy nekončící energie s kabelem v těle. Ten kabel by nenabíjel. Sloužil by pro odvádění energie ze mě. Mohla bych napsat celou knihu a popsat X forem energie lásky, ale to bych se nedostala k důležitému. Co na tom bylo „špatně“? 

Ze strachu ze ztráty jsem si zakázala naplno vyjadřovat svou zamilovanost, bláznivost, přirozenost. Proč? Mé okolí říkalo, že jsem až moc optimistická, až moc plná energie, až moc nikdy nemám dost, nikdy nejsem unavená a že mi nikdo nikdy nebude jako partner stačit. Kvůli těmto strachům jsem o své zamilovanosti vyprávěla všem v mém okolí. 

Nebylo to chlubení, nechtělo se mi. Ale byla jsem průhledná jako vzduch, všichni viděli, že jsem zamilovaná až po poslední vlásek. Vyprávěla jsem o našem prvním rande, o druhém setkání, třetím… O tom, jak neuvěřitelně je dokonalý, skvěle si rozumíme, mám pocit, že ho znám dlouhou dobu, cítím se v jeho přítomnosti skvěle, vytváříme úžasnou atmosféru… Prostě o pociťování naprosté životní spravedlnosti („Všechno ostatní štěstí si zařídím, to umím. Ale láska přeci přichází sama.“ – Myslela jsem si mylně.). 

Co bylo ale důležité? Proč se ptám, zda obchod patří i do partnerství? Zakazováním přirozeného vyjadřování své autenticity Ondřejovi jsem sama sobě šlapala po štěstí… Místo toho, abych energii vracela Ondřejovi, ventilovala jsem ji v podobě fyzické zátěže sobě a radostí jsem sršela pro své okolí. Co následovalo? Má přirozenost ve vztahu byla menší a menší. Neustále jsem se ovládala. Ondřej se začal častěji a častěji ptát, zda je všechno v pořádku, zda se něco neděje. Neuvěřitelně vycítil, že nejsem zcela sama sebou. 

Nejen kvůli tomu jsem se sama sebe začala ptát: „Evelíno, proč to děláš? Ty se stydíš za svoji přirozenost? Není to blbost? To se budeš do konce života chtít trápit? To chce přeci změnu. Pokud mě Ondřej nebude ‚dávat‘ i s mojí ztřeštěností, znamená to, že bychom nebyli ani jeden ve vztahu šťastný. To nechci!“ Po rozhodnutí jsem to změnila.

Prostě jsem začala být naprosto autentická. A výsledek? Začala jsem se cítit nekonečně šťastná, začali jsme se více smát, víc a víc jsme si začali vážit jeden druhého, náš společně strávený čas je více a více vzácnější. V situacích, kdy mám pocit, že se s ním nemohu mít lépe, přijde další radost.