Co já potřebuji ke svému maximálnímu štěstí

Zní to nevšedně? Ano, zní. Proč? Protože se sami sebe ptáme velice málo na naše niterní potřeby. Nemám na mysli, co si myslí okolí, že bychom potřebovali ke své maximální spokojenosti. Nemám na mysli naše přítele, přítelkyně, manžele, manželky, maminky, tatínky, sourozence, nejlepší přátele. Ale ani nemám na mysli společnost, obecné „pravdy“, stereotypy, příklady z časopisů, příklady z odborné literatury, vzory ze světa celebrit. Mám na mysli jediného člověka. Mám na mysli pouze vás.

Umíme to ještě? 

Dostat se zcela do své přirozenosti, do své pravdy? Dostat se do přímé komunikace se sebou? Obnovit náš osobní komunikační kanál, mezi Vámi a Vámi, kde je nám všechno jasné? Kde víme jasně čistě, co chceme a proč, co nechceme a proč? Máme jasné ANO, máme jasné NE.Žádné neutrální „možná“, „myslím“, „uvidíme“, „teď nad tím nechci přemýšlet“, „tohle já přeci nevím“, „ještě uvidím, jak se situace vyvine“, „počkám si na ten správný čas“… a podobné nesmysly, co nám občas nakecává naše hlava, která nám mylně říká, že to je asi to správné, to bychom asi měli dělat, protože tak to přeci prostě chodí.

Vím, že víme detailně komplet všichni, co opravdu od života chceme, co nás činí šťastnými, co jsou naše, NAŠE, niterní hluboké potřeby.

Jako malé děti jsme nikdy nevstaly a neváhaly nad „půjdu dnes raději na pískoviště stavět bábovičky“ nebo „půjdu si půjčit bráchovy autíčka a pořádně to s nimi rozjedu“. Ne, neváhali jsme, prostě jsme přirozeně šli a udělali to. Hned si splnili niterní přání uspokojit vášeň a touhu zažít to vzrůšo, když můžu na tajňačku půjčeným bráchovo autíčkem jezdit po kuchyňský lince, pod jídelním stolem vzhůru nohama, lítat vzduchem, dělat salta, hodit autíčko do manželské postele a představovat si, že peřina, patřící rodičům, je jako moře plné vln a „moje“ auto jede plnou rychlostí a vyhýbá se mořským potvorám. Mám pro Vás exkluzivní letenku, ano, TADY. Pojďte si ji vyzvednout → Zaleťte si hned… do vašeho dětského stavu, kdy jste měli ve všem jasno, kde vám bylo skvěle. Tam je krásně, cooooo? 🙂  

Měly jsme jako děti jasno. 

Naprosto… Já se tedy ptám, kdy se to změnilo? Kdy místo jistoty v nás samotných nastaly strachy, nastaly bolesti, přehnaná opatrnost, přílišná potlačenost naší autenticity, házení se do škatulek, lepení nálepek „jsem tlustej/á, hloupej/á, škaredej/á, chudej/á…“, rezignace, lenost, nechuť cokoliv nového dělat, objevovat.

KDE? 

Je otázka zbytečná. Na místě je „JAK“. Jak se všech našich „pravd“, zlozvyků, nepříjemností, které jsou naším hlavním tématem na cestě k cíli „šťastný/á“, zbavit? Tak dokonale, že budeme mít zase zpátky jasno v tom:

„CO POTŘEBUJI KE SVÉMU MAXIMÁLNÍMU ŠTĚSTÍ“

Jednoduše. Musíme si sami pro sebe upřímně přiznat, CO všechno je PRO NÁS to, co už nechceme: 

1. UVĚDOMÍM (mám z toho nepříjemný pocit, opakuji JÁ, okolí mě nemusí zajímat)
2. POJMENUJI (přesně tak, jak mi zobák narostl, kde to cítím nejbolestivější)
3. VYŘEŠÍM (U tohoto bodu je mnoho způsobů. Cílem všech technik byl měl být pocit míru a klidu. Tedy přijmout všechny negace. To neznamená, že s tím budeme souhlasit. Pouze to přijmeme jako fakt, budeme mít za uzavřené. Vznikne nová čistá půda pro naše nové myšlenkové vzorce, které vědomě chceme.)